Milan Knob
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Stránky věnované záhadám a tajemnu

 
 

Tajemství Měsíční jeskyně.

Vytvořeno 08.01.2010 15:59:49 | Poslední změna 08.01.2010 16:01:36

Češi a Slováci ji zpravidla nazývají MĚSÍČNÍ JESKYNĚ, ve světové literatuře se nejčastěji píše o "Jeskyni s kovovými stěnami" nebo jednoduše o "Studni", což je velmi nepřesné, protože v tomto případě jde spíše o šachtu, strmě vyrubanou, a ne o přírodní útvar, jakým jeskyně jako taková je. Podle některých badatelů a entuziastů představuje Měsíční jeskyně stopu a důkaz, že asi před 20 000 lety na území dnešní střední Evropy existovala civilizace Hyperborejské éry, tak důkladně a plasticky popsaná Robertem E. Howardem, podle jiných zde došlo ke kontaktu s jinou pozemskou civilizací (například Szamballi, Agharti, podzemní K´n-yan nebo z legendárního ostrova Atlantidy), další se přiklánějí k tomu, že zde došlo k přistání mimozemšťanů. Kompetentní tatranští průvodci a také mnoho "lovců záhad" považují Měsíční jeskyni jedině za legendu bez opory ve faktech. Podstata je v tom, že do této chvíle se nikomu nepodařilo najít místo, o kterém píše ve svém deníku Antonín T. Horák, přičemž právě tento muž je jediným zdrojem popisu Měsíční jeskyně. V letech 1992-95 tato zpráva zaujala slovenského badatele, lékaře a ufologa dr. Miloše Jesenského, který nám zpřístupnil výsledky svých pátrání, a tak vám můžeme představit výsledek jeho práce.

R.K. Leśniakiewicz

 
Události, o kterých píši, zůstaly zachycené v deníku dnes již nežijícího kapitána dr. Antonína T. Horáka, odkud byl celý text doslovně ocitován v bulletinu National Speleological Society - NSS News č.3/1965. (Jedná se o časopis americké Národní spelologické společnosti.) Odtud byl přetištěn v práci Jacquese Bergiera a skupiny INFI Le libre de l´inexplicable, vydané v Paříži roku 1972 )česky kniha nevysvětlitelného). Autor deníku - bývalý důstojník povstalecké armády zformované v období Slovenského národního povstání (1944) - se v něm pokouší zaujmout speleology, aby nalezli to, co Jacques Bergier nazval "nejpodivnější záhadou naší planety" - starou šachtu prehistorického dolu, který nalezl v jedné z jeskyň na Slovensku. Začtěme se tedy do stránek zmíněného deníku, který všechen ten zmatek kolem Měsíční jeskyně způsobil...

Záhadná šachta na Slovensku

23. října 1944

  Včera časně ráno nás našel Slavek a ukryl v té jeskyni. Dnes za soumraku se vrátil se svou dcerou Hankou, přinesl potraviny a léky. Od pátku jsme neměli nic v ústech a předtím, při posledních dvou bojích, jsme měli jen kukuřičný chléb, ale i toho bylo málo...
  V neděli za úsvitu na nás se tří set metrů zahájila palbu dvě děla ráže 70 mm. Postavení jsme drželi 12 hodin, potom jsem nařídil postupné stahování, ale někdo v našem levém zákopu nebyl dost opatrný a stálo nás to dva přímé zásahy a dva raněné. když jsem se tam dostal, střetl jsem se s nepřítelem, dostal jsem ránu bajonetem, kulkou do levé dlaně a ránu do hlavy, která mě vyřadila z boje. Nebýt kožešinové čepice, měl jsem roztříštěnou lebku.
  Probral jsem se, když mě někdo tahal ze zákopu. Jakýsi vysoký venkovan. Třel mi ruce a hlavu sněhem a usmíval se. Potom ten rázný samaritán popadl Jurka. Svlékl ho z kalhot, vytáhl mu ze stehna střepinu a sténajícího a s holýma nohama ho položil do sněhu. Martinovi opatrně obvázal hlubokou ránu, která se mu táhla přes celé břicho. Když zhotovil provizorní nosítka, představil se nám jako bača Slavek, kterému patří okolní pastviny. Do tohoto úkrytu jsme se s jeho pomocí dostali za čtyři hodiny.
  Odvalil pár balvanů a odkryl úzký otvor, vchod do prostorné jeskyně. Uložil Martina do kouta, pak se k našemu překvapení pokřižoval, všechny nás přežehnal křížem i jeskyni, a s úklonou učinil znamení kříže na zadní stěnu, kde jsem si všiml jakéhosi otvoru.
  Když odcházel, provedl tentýž rituál a prosil mě, abych nechodil hlouběji do jeskyně. Šel jsem kousek s ním, že nasbírám jedlové větve. Říkal mi, že v jeskyni byl pouze jednou s otcem a dědečkem, že je to rozsáhlé bludiště, plné propastí, které nikdy ani neměli chuť prozkoumat, že jsou tam smrtící plyny a určitě tam straší. Do jeskyně jsem se vrátil někdy kolem půlnoci naprosto vyčerpán, bolesti hlavy jsem mírnil sněhem. Martin byl v bezvědomí a Jurek měl horečku. K večeři, která byla zároveň obědem, jsme si dali vlažnou vodu a já měl bohudík svou dýmku. Obložil jsem Martina nahřátými kameny a na Jurka připadla první hlídka.
  Mizerná noc. Martin občas nabyl vědomí, dal jsem mu tři aspiriny a po malých doušcích vlažnou vodu s trochou slivovice. Hladový Jurek se belhal kolem dvou německých přileb, v nichž k snídani vařil vodu, do níž jsem přidal deset kapek slivovice. Za takové vánice a nebezpečí lavin se k nám Slavek možná několik dní nedostane. S dvěma bezmocnými muži na krku se ani nemohu pokoušet o lov, protože bych venku zanechal stopy. Máme však tuto jeskyni, kterou Slavek zná pouze částečně, může do ní být ještě jiný přístup a možná zde přezimuje nějaká zvěř. Probíral jsem nahlas tyto možnosti, zatímco Jurek žvýkal jedlovou kůru, a jak jsem předpokládal, prosil mě, abych šel lovit do Slavkovy jeskyně. Sliboval, že mu to nepoví. Neměl jsem  jen hlad, také mě zajímalo, co mohlo jinak tak sebejistého Slavka vystrašit natolik, že vzýval Boha. S sebou jsem vzal pušku, svítilnu, pochodeň a špičák. Asi po hodině a půl nepříliš namáhavé a celkem bezpečné chůze jsem se dostal do dlouhé horizontální chodby, jež končila sudovitým otvorem.
  Vklouzl jsem do něj a úžasem ztuhl v kolenou... Bylo tam něco jako velké černé silo, zapuštěné do bílého okolí. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že je to bizarní přírodní stěna z černé soli, ledu nebo lávy. Ale naprosto mě vyvedlo z míry a pocítil jsem i jakýsi podivný strach, když jsem si všiml, že je to naprosto hladký útvar připomínající sklo a že jeho struktura nasvědčuje tomu, že se jedná o dílo lidských rukou. Bylo to zakřivené, dalo se tušit, že je to jakýsi ohromný válec o průměru zhruba dvaceti pěti metrů. V místech dotyku s okolní horninou se vytvořily obrovské, zářivě bílé stalaktity a stalagmity. Stěna je černomodrá, z materiálu, který jako by spojoval vlastnosti oceli, pazourku a kaučuku. Špičák od stěny prudce odskočil a nezanechal na ní ani škrábnutí. Při pomyšlení, že by se v divoké krajině, kde ani pověsti nevyprávějí o nějaké zřícenině, nedá se hovořit o dolech nebo průmyslu, mohl vyskytovat artefakt, vysoký jako věž, jevící známky značného stáří, zapuštěný do skály a pokrytý krápníky, mi běhal  mráz po zádech.
  Ve stěně se táhne trhlina, které si člověk na první pohled nevšimne, dole je široká asi 20-25 centimetrů a u stropu jeskyně se zužuje na pouhých 2-5 centimetrů. Vnbitřek je napravo i nalevo úplně černý, s rýhami a ostrými výčnělky, velkými asi jako pěst. Dno trhliny má tvar mělkého koryta ve žlutém pískovci a svažuje se pod úhlem asi 60 stupňů. Hodil jsem tam zapálenou pochodeň; dopadla a s prskáním a syčením zhasla jako doběla rozpálené uhlí ve džberu vody.
  Chtěl jsem pokračovat v průzkumu a domníval jsem se, že jsem dost štíhlý, abych se otvorem protáhl. Zkroutil jsem se, až jsem měl hlavu skoro u země, snažil jsem se tam protáhnout nejdříve pravou ruku. Ruka se svítilnou sice měla prostoru dost, ale trhlina se začal zužovat a musel jsem z ní zase rychle ven. Dalo mi to zabrat. Když jsem konečně vylezl a nabral dech, byl jsem tou záhadou doslova fascinován a rozhodl jsem se, že jí přijdu na kloub. Pro tuto chvíli jsem toho měl dost a musel jsem přemýšlet jak dál.
  Do naší jeskyně jsem se vrátil kolem čtvrté hodiny odpoledne...

24. října 1944
  Noc proběhla v klidu. Martin vypil bylinkový odvar s medem proti horečce. Doufám, že se z toho dostane. Jurek už nemá zadek tak napuchlý, ale já mám hlavu oteklou dál. Nařezal jsem naše opasky a řemení a zhotovil si osm metrů pevného lana. V deset ráno jsem byl u stěny, položil jsem přes štěrbinu tyč, na ni uvázal lano a s lanem přes rameno jsem znovu vlezl do temného jícnu. Stejně jako včera jsem před sebou držel na tyči svítilnu, tentokrát karbidku. Když prošla otvorem, kymácela se v prázdnu. neviděl jsem nic a slyšel zvuk, jako by tam burácela voda. Nemohl jsem se ani pootočit a bál jsem se, že pode mnou je propast a že do ní spadnu po hlavě.

  Začal jsem lézt ven. Oděv se mi zachycoval o nerovnosti a přehrnul se mi přes ramena a přes hlavu, až jsem se do něj zamotal. Zoufale jsem se snažil osvobodit a div se jsem při tom neupálil. Když jsem byl konečně venku, třásl jsem se únavou a měl jsem hrozné vidiny.
  Ve stěně nebyly uvolněné kameny, a tak jsem nalámal stalagmity a pouštěl je do štěrbiny. Chvíli se kutálely a nakonec na něco narazily, z čehož jsem usoudil, že je tam pevná zem. Za kameny jsem naházel nezapálené louče, svlékl se do košile a vydal se za nimi. Protože jsem už znal nejhorší nerovnosti ve štěrbině, stálo mě to jen několik škrábanců. Chvíli jsem padal, pak jsem se kutálel a nakonec se zastavil o stěnu, která mi už připadala známá, byla stejně hladká jako ta nahoře.
  Svítilna ještě vedle mě hořela, ale slyšel jsem jakési podivné zvuky. Když jsem zapálil několik pochodní, zjistil jsem, že se nacházím v prostorné zakřivené šachtě, tvořené strmými stěnami, které se lomí a vytvářejí téměř vertikální tunel nebo spíš komín se srpkovitým půdorysem. Nejsem schopen popsat onu tmu ani šumění, hučení a dunění - děsivé ozvěny vlastního dechu a pohybů. Dno, tedy svah, po němž jsem se kutálel, bylo "vydlážděno" solidním vápencem. Ani všechna světla nedosvítila na strop, kde stěny končí nebo se stýkají. Horizontální vzdálenost mezi vrcholem konkávní křivky přední stěny a konvexní křivkou zadní stěny je asi 8 metrů; křivka u paty zadní stěny měří asi 25 metrů. K dalšímu průzkumu jsem potřeboval více světla a špičák, který budu muset sundat z násady, protože jinak by štěrbinou neprošel.
  Vracel jsem se okouzlený a pln nadšení a rozhodl jsem se, že prozkoumám tuto ohromnou strukturu, kterou považuji za jedinečnou a neobyčejnou. Tentokrát jsem lezl hlavou napřed a svlečený, abych se opět nezamotal a neriskoval popálení. Ke svým věcem jsem se dostal bez jediného škrábance oblékl jsem se, vykouřil si dýmku a vrátil se k druhům...

25. října 1944
  Noc jsme přečkali v pořádku. Martin se zřejmě zotavuje. Jsem docela rád, že Jurkova hýždě není ještě zahojená, protože by chtěl jít určitě se mnou.Lépe když o tajemství jeskyně neví.
  Šel jsem přímo ke stěně, svlékl se jako včera, natřel jsem se tukem ze skopového, všechny potřeby jsem spustil dolů a vklouzl jsem za nimi nohama napřed. Vršek stěn zůstával ve tmě, i když jsem si svítil karbidkou na dvou nastavených tyčích a pomáhal si ještě čtyřmi pochodněmi. Dvakrát jsem vystřelil nahoru podél stěny. Zaburácelo to jako hrom, připomínalo to dunění rychlíku, ale to bylo všechno. Vystřelil jsem tedy do každé stěny po jedné kulce a mířil přitom asi patnáct metrů nad sebe zasršely velké modrozelené jiskry a ozval se takový rámus, že jsem si musel zacpat uši.
  Když jsem špičák narážel na násadu, vyvolal jsem další dunění. Sondoval jsem "dlažbu" a začal jsem kopat v rozích půlměsíce, tam kde vrstva vápence není příliš silná. Vpravo byl suchý jíl, vlevo jsem asi po stopadesáti centimetrech narazil na zuby nějakého velkého zvířete. Vzal jsem si špičák a stoličku, zbytek jsem tam nechal. Když jsem kopal o kousek dál, ukázalo se na zadní stěně v hloubce asi 150 cm jemné žlábkování, jakoby vertikálně zvlněné. Tato část se zdála teplejší než hladký povrch . Zkoušel jsem jí rty a ušima a myslím že se nemýlím. Uprostřed bylo dno pro zákopnický špičák příliš tvrdé.
  Když pochodně dohořely, cítil jsem na sobě studený pot; opustil jsem "šachtu ve tvaru půlměsíce", oblékl se, šel k místu, kde se vyskytovali netopýři, a dostal jsem jich sedm. Jurek udělal nádivku z chleba a bylinek a byla z nich výtečná "holoubátka"...
 
26. října 1944
 
Noc proběhla v pořádku. Vrátil jsem se do šachty pokračovat v pokusech. I když jsem tyče nastavoval, jak to jen šlo, stejně jsem nedosvítil až nahoru. Vystřelil jsem nad osvětlenou část, kulky způsobily velké jiskry a ohlušující ozvěnu. Opakoval jsem to na zadní stěně o něco níž a s podobným výsledkem - jiskry, dunění, neodštípl se ani kousek, střela však vyznačila dráhu v délce asi půl prstu a vydával štiplavý pach. Znovu jsem začal kopat v levém rohu a zjistil jsem, že rýhování pokračuje ještě hlouběji, ale v pravém rohu jsem nic podobného neobjevil.

  Vylezl jsem ze šachty a prohlížel si vnější stěnu a její okolí. U stalaktitů bylo několik teček, podobných sklovině. když jsem je seškrábal, byl  z nich tak jemný prášek, že bez lepu nešel sebrat. Povařím nožky "holoubátek" a pokusím se z nich získat klih. Chtěl jsem vzorek toho zvláštního materiálu z něhož byly vytvořeny stěny, ale i když jsem vystřelil do rány na hrbolky a zasáhl je, střela se opět odrazila, zaduněla a vydala týž štiplavý zápach...

27. října 1944
 
Martin zemřel ve spánku, Jurek, který zná jeho rodinu, si vzal na starost jeho věci včetně peněženky s 643 korunami, hodinek s řetízkem a úmrtního listu, který jsem vystavil. Teď můžeme odejít a připojit se k našemu praporu, který je někde na východ od Košic. O holi může Jurek ujít za den aspoň deset kilometrů, ale musíme se přesunovat opatrně. Zítra vyrážíme.
  V deset ráno jsem byl v jeskyni; hledal jsem možnost, jestli bych se nějak nedostal k šachtě zezadu; na led a na špatné větry; o nichž mluvil Slavek, jsem nenarazil, i když tam mohly být. Pak jsem vlezl do šachty, dělal jsem si náčrty, chvíli kopal a přemýšlel. Vrátil jsem se kolem čtvrté odpoledne. Přikázal jsem Jurkovi, aby si sbalil věci, vyčistil zbraně, připravil jídlo na sedm dní a nachystal vše, co nebude třeba vrátit Slavkovi. Slavek přišel s oběma dcerami, jako by vytušili, že Martin zemřel. Přenesli jsme ho do zákopu mezi kleč, kde byl zasažen. Střídali jsme se v kopání hrobu. Pomodlili jsme se a pochovali ho zabaleného do pokrývky.

28. října 1944
  Klidná noc, dobrá snídaně. Vyryl jsem své jméno atd. do řemene, pak jsem ho ovinul kolem zlatého zadního pláště svých hodinek a vložil do láhve, kterou jsem uzavřel kamínkem a hroudou hlíny smíchanou s dřevěným uhlím. Tento důkaz jsem pak položil do "šachty ve tvaru půlměsíce" na popel z pochodní. Třeba tam zůstane dlouho, snad až do doby, kdy ona struktura úplně zmizí za stalaktitovou a stalagmitovou oponou. Slavek nemá syna, jemuž by svěřil tajemství jeskyně; jeho dcery je neznají a dcery se stejně vdávají do jiných vesnic. Jestliže se nevrátím jeskyni prozkoumat, za pár desetiletí už o ní nebude vědět...
  Na zpáteční cestě jsem ucpal a zamaskoval díry vedoucí je stěně; jeskyně má možná ještě přístupy, které Slavek nezná, a nějaký náhodný objevitel by mohl všechno vyhodit do vzduchu ve snaze najít "poklad" ještě než by se sem dostali vědci...
  Po slovensku jsme si pevně stiskli ruce, vzali zbraně a batohy a šli jsme. Když jsme vcházeli do lesa, ohlédli jsme se a viděli Slavka, jak zakrývá vchod do jeskyně a jeho dcery smazávají naše stopy. Sníh jiskřil v jasném měsíčním svitu.

  V posledních dnech 2. světové války jsem cestou do Čech toto místo navštívil znovu. Slavkovi bydleli provizorně ve Ždiaru. Navštívil jsem Martinův hrob a prohlédl jsem si vchod do jeskyně. Zuby, které jsem tam tenkrát našel jsem dal konzervátorovi z paleontologického oddělení muzea v Užhorodu (Ukrajina). Určil je jako zuby dospělého medvěda jeskynního (Ursus spaeleus). A znova jsem si začal klást otázky: štěrbina je příliš malá, blok vápence a stalagmitů, které jsou před ní, nedovolují, aby do ní něco propadlo; když medvěd spadl do šachty měla zřejmě styk s povrchem.
  Při své poslední návštěvě jsem zkoušel úbočí hory nad jeskyní a nenašel jsem žádný otvor, který by mohl být předpokládaným spojením s "šachtou ve tvaru půlměsíce". Ale na těchto příkrých tatranských svazích mohlo přístup zatarasit sesutí horniny.

Po stopách "Měsíční šachty"
 
Tak končí zpráva (pověst?) kapitána Antonína T. Horáka. Když jsme šel po stopách této nevšední informace, rozhodl jsem se zabývat blíže touto historií. Domníval jsem se, že pokud se mi nepodaří hádanku přímo vyřešit, přinejmenším se přiblížím k rozluštění celé záhady. Časem se ukázalo, že to není tak lehké, jak by se mohlo zdát...

  Jako první se o Měsíční jeskyni zajímali známí lovci záhad, ing. Ivan Mackerle a Michal Brumlík, kteří podnikli svou první výpravu na Slovensko ve dnech 7.-11. října 1982. Cílem expedice bylo ověření některých základních údajů:

1. vyznačení lokalizace Měsíční jeskyně podle informací obsažených v práci
    Jacquese Bergiera;

2. vyhledání osob, které znají místo vchodu do Měsíční jeskyně, tj. kapitána dr. A.T.
    Horáka, Jurka, Slavka, jeho dcery nebo jejich příbuzných;

3. kontrola a porovnání popisů střetnutí povstaleckých jednotek s jednotkami
    wehrmachtu a jednotkami podléhajícími Josefu Tisovi se zápisky kap. Horáka;

4. nalezení orientačních bodů uvedených v deníku, které by mohly pomoci v
    lokalizaci Měsíční jeskyně.

  Expedice přinesla konkrétní výsledky - území, kde by měla Měsíční jeskyně ležet, by se mělo nacházet v Levočských vrších, které jsou od roku 1952 vojenským polygonem. Vstoupit je tam možné jedině na zvláštní propustku. Upřesnila také její zeměpisnou polohu. Jeskyně se měla nacházet na jih od vesnice Jakubany, mezi horami Kečera a Magurič. Pátrání prováděné ve vsích Jakubany, Kolačkov, Šamron a Bajerovce přineslo zklamání. V době 2. světové války v těchto místech nebydlel žádný hospodář, který by měl jen dvě dcery se zmíněnými jmény. V říjnu 1944 zde nedošlo k žádným bojům a také tu neprošly žádné povstalecké jednotky o síle praporu nebo jen roty. Badatelé se také zajímali o název "Yzdar", což mělo být místo, kde bača Slavek přebýval po válce. Ve dvou na sobě nezávislých případech padl název Ždiar, kde skutečně žili bačové a jméno Slavek tam mohlo existovat.
  Bohužel, ve Ždiaru dokonce i nejstarší obyvatelé tvrdili, že neznají žádného baču Slavka, ani tu neprobíhaly žádné boje mezi povstalci a wehrmachtem v říjnu či jiných měsících roku 1944...

  Druhá expedice ing. Mackerleho a Brumlíka se uskutečnila ve dnech 12.-21. července 1984 a jejím cílem byla identifikace místa boje kapitána Horáka s Němci, prozkoumání národnosti a totožnosti osob vystupujících v tomto příběhu a vyhledání jejich příbuzných. Z deníku vyplývá, že rodina Slavka patřila ke starousedlíkům. Slavek totiž tvrdil, že prohlížel jeskyni se svým otcem a dědem, a proto je velice pravděpodobné, že se jeho dcery v těchto místech narodily. S Hankou se chtěl v roce 1944 ženit voják Jurek. Mohla tedy mít 15-28 let, co by značilo, že se narodila mezi lety 1916 až 1929. Podobnými úvahami se badatelé řídili i v případě její sestry Olgy. Začali proto pátrat po všech děvčatech se jmény Hanka (Hana případně Anna) a Olga, narozených mezi léty 1916 až 1936. V matrikách se však nenašel jediný případ, v němž by měla Olga sestru Hanu či Annu a navíc ani jedna z nich neměla otce Slavka, Slava či Slavomíra...
  Stále je tu možnost, že všechny jmenované osoby mohly užívat svých druhých jmen, případně pseudonymu (vždyť byla válka a pomáhaly partyzánům).  
  A "špatné" zprávy pokračovaly: Bývalý plukovník z 6. taktické skupiny ZOBOR, která operovala v oblastech, kde se měl nacházet oddíl kapitána Horáka, potvrdil, že mu není nic známo o existenci důstojníka s takovým jménem a dodal ještě několik zásadních informací - žádný prapor nebo jiný pododdíl neustupoval ve směru Košice a až do dne 28. října 1944 na zmíněném teritoriu nebyl sníh...
  Konec záhady? Ne tak docela. Další pátrání přineslo ještě jeden šokující výsledek - koordináty místa, kde by se měla nacházet Měsíční jeskyně, uveřejněné v NSS News si vycucal z prstu jeho šéfredaktor dr. George W. Moore, který je přidal ke zkrácené verzi deníku dr. Horáka. Tuto verzi spolu s nepříliš podrobnou mapou Československa vydal Thomas de Jean v Knize záhad 2.


Kudy dál?
  Pokud tedy Měsíční šachta na Slovensku existuje, vyplývá z předchozích řádků jediný logický závěr: Kapitán Horák nesepisoval svůj deník v době děje, ale mnohem později (jmenovitě v roce 1965), když si už přesně nepamatoval podrobnosti. Prostě a jednoduše napsal deník, ale vzpomínky formou deníku, snad proto, aby byl text pro vydavatele atraktivnější...
  Z tohoto pohledu není od věci vyhledat místa výskytu vápencových skal na Slovensku, neboť popisované podzemní prostory by se měly nacházet ve vápencových skalách, obklopených pískovcem. Takovéto útvary se vyskytují na severu Slovenska. Jsou to Belianské Tatry. Vydali jsme se po této stopě...

  Vojenskou jednotku (prapor) se nepodařilo identifikovat ani prostřednictvím archivu Muzea SNP v Banské Bystrici, Matice Slovenské v Martině, Oddělení vojenských dějin v Bratislavě, ani rozhovory s vojáky Armády Slovenské republiky.
  Co se týče Ždiarů, tak kromě vísky na úpětí Belianských Tater existují ještě Ždiar u Liptovskej Tepličky, Ždiary v okolí Rož ňavy, Ždiar u Nižnoho Slavkova a Ždiar při Svidníku. Dále pokud se týdká názvu Lubocna, existuje hypotéza, že by to mohla být L´ubochňa a Parnica (místo Plavnica), kde leží v blízkosti také Ždiar - možná, že došlo k tiskové chybě při přepisování slovenských názvů, ale možnost prověření této hypotézy je prakticky nulová...

Miloš Jesenský

  Je trochu škoda, že celá historie usnula na mrtvém bodě a v současné době existuje nízká pravděpodobnost jejího vyřešení. Můžeme doufat, že dr. Miloš Jesenský a nejen on, se nepoddá tak lehce a ještě někdy o ní uslyšíme. Na první pohled se zdá, že se v případě deníku kapitána Horáka jedná o podvrh či hloupý žert. Nebo autor vše napsal kvůli slávě a penězům? To se nezdá tak jisté. Je těžké uvěřit, že by se dr. Horák pro pár dolarů a několik dní chvály pustil do pasní takového pyramidálního nesmyslu - to nedělají lidé, kteří prošli peklem války a povstání...
  Osobně se mi zdá nejpravděpodobnější lokalizace v Belianských Tatrách, kde na severním svahu najdeme Babí dolinu. Zde by se tajemná jeskyně mohla nacházet...
  Samozřejmě je to pouze hypotéza, ale splňuje skoro všechny podmínky umístění podané dr. Horákem. Škoda, že se i tam - stejně jako v případě Levočských vrchů -nachází vojenský prostor; na zbytku Belianských Tater se rozkládá TANAP.
  Zajímavým faktem v této souvislosti je skutečnost, že přes Belianské Tatry probíhají jen tři turistické stezky; pardon, roku 1995 byla zpřístupněna ještě jedna naučná stezka... Komu záleží na tom, aby se po Belianských Tatrách netoulali turisté? TANAPu? Možná, ale proč se tam tedy těží tisíce kubíků dřeva ročně a normální přírodní rezervace se tam nachází pouze podle názvu?

  Okolo Belianských Tater existuje na dvacet rekreačních chat pražských - dnes bratislavských - VIPů, které před rokem 1989 hlídaly elitní jednotky FMV. Co když nechránily pouze tyto objekty, ale například i Měsíční jeskyni? Nezbývá než doufat, že jeskyně nebyla vyloupena a i její tajemství nebylo převezeno do sklepů Lubljanky nebo Chodynky, kde se obvykle nacházejí záhady pocházející ze států Varšavské smlouvy...

  V této historii je i jistý polský akcent. V zápiscích dr. Horáka se mi zdálo cosi znepokojivě známého, něco co jsem kdysi někde četl. A skutečně -připomíná mi materiál o existenci tzv. "skleněných tunelů" na slovenském svahu Babí hory. Ty příběhy jsou si natolik podobné, že to nemůže být pouze náhodná podobnost...
  Ale o tom až někdy příště...

Robert K. Leśniakiewicz

Fantastická fakta č.11/1998

 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one