Milan Knob
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Stránky věnované záhadám a tajemnu

 
 

Igor Chaun - několik poznámek na téma LÁSKA.

Vytvořeno 19.05.2010 19:59:19 | Poslední změna 19.05.2010 20:00:32

Několik poznámek na téma LÁSKA!

 

Igor Chaun

26. 7. 2004

 

 

Co je to láska? Lepidlo mezi dvěma lidmi?

Nemoc??? - Neurotický pokus propojit dva jedince a stvořit nefunkční hybrid?

Nebo jen zdroj utrpení? Zažitá forma společenského zlozvyku?

Nebo snad … zdroj naděje?

 

Musím říci, že mne tohle téma od malička fascinovalo, srovnatelně snad pouze s tématem smrti… Po dlouhá léta jsem je uchopoval rozumem a ptal se "co je to láska?" A byl bych snad ochoten přijmout i nějakou chemickou rovnici na toto téma, nějaký matematický výpočet na bázi závitů v mozku, kdyby nějaký blouznivec s něčím takovým přišel! A já nevylučuji, že v průběhu dějin to i někdo spáchal - v bolestné otázce, cože ho to mučí, a většinu lidí okolo, a nemá-li to snad racionální, spočitatelnou podstatu…

 

Když jsem dospíval, měl jsem několik kamarádů, zarytých cyniků. Byli jsme v pubertě a téma ženy slušelo se zjednodušit na ukojení tělesné touhy, na zájem o jeden konkrétní tělesný výsek ženy, a běda tomu, kdy by manifestoval něco více. Ale četl jsem zároveň moudré knihy. Setkal se s Uměním milovat od Ericha Fromma a to mne katapultovalo k novému pohledu… Ve spojení s dřívějším cynismem vymyslel jsem si modelovou postavu ruského profesora v kabinetu Lomonosovy univerzity, starého mládence, a zamilovanou tichou Lydii Ivanovnu, profesorku ruského jazyka, která ho o polední pauze v kabinetu navštíví. Nese mu pirožky, a svůj cit… Bylo mi dvacet let a kochal jsem se možností psát povídky a dotýkat se tématu lásky, pomocí smyšlených postav, a protikladných myšlenek, které jim vkládám do úst…

 

   Lydie Ivanovna pomalu otevřela oči.

   "Jegore Trofimoviči ... já se vás musím na něco zeptat."

   Hlas Lydie Ivanovny byl tichý a naléhavý.

   "No prosím, ptejte se."

   "Já bych chtěla vědět, co si myslíte, Jegore Trofimoviči, jako..." Lydie Ivanovna se zajíkla. Plaše se usmívala a krčila rameny, "no ... chtěla bych vědět, co si myslíte ... o lásce."

   "Jak o lásce?" zeptal se profesor Kraut.

   "No o lásce ... mezi lidmi," zadrhl se hlas Lydii Ivanovně.

   "Hmm, to je dost zvláštní … věc, kolegyně."

   Lydie Ivanovna mlčela.

   Profesor Kraut vzal do ruky vypůjčenou hvězdářskou ročenku a bezmyš-lenkovitě ji přemístil o několik centimetrů.

   "No dobře, ale ono je nutné otázku nějak specifikovat. To je věc ... dosti rozsáhlá. Nelze..." profesor opět pohlédl na hodinky, "nelze za třináct minut, tolik zbývá do konce polední pauzy, celý problém náležitě definovat." Pokrčil rameny. "Ovšem, já vám svůj názor rád řeknu. Jenže..." profesor Kraut se zájmem na kolegyni pohlédl, "proč se mě na to ptáte?"

   "Mně to přijde jako ... docela zajímavá otázka."

   "Ach tak, vy na tohle téma budete něco psát?"

   "Tak jsem to nemyslela." Lydie Ivanovna si skousla spodní ret. "Prostě ... mám na mysli normální lásku ... jako vztah mezi dvěma lidmi."

   Profesor Kraut si poposedl. Zavrtěl hlavou.

   "Prosím vás, vždyť vy jste vědkyně, matematička, a vy o nějaké lásce! Tak si proboha reálně spočítejte, co to vlastně je ... tahleta láska!"

   Lydie Ivanovna zbledla. Působila náhle velmi křehce a dojemně. Tiše zalomila rukama.  

   "Jegore Trofimoviči, abych vám dobře rozuměla ... co se tedy podle vás děje, jestliže má jeden člověk pocit, že se do někoho druhého ... jestli to vůbec mohu říci ... že se do něj zamiloval?"

   "Podívejte se, kolegyně, každý člověk se vleče životem s tím rancem samoty a tísně a citové nenasycenosti a kudy chodí, tudy se rozhlíží po vhodném objektu, na který by mohl toto své břemeno uvrhnout, tak se o něj podělit a ulehčit si. Každý člověk má nad hlavou, aniž by si toho byl vědom, permanentně roztočené laso, kterým krouží po svém okolí a hledá všestranně ochotnou bytost k příjmu svého uslzeného já. Ano! Potkají-li se dva hledači, frustrovaní na přibližně stejnou úroveň, pak dochází ke vzájemnému zahlcení, pozření, vzájemnému omotání lasem, kdy každý ze dvojice je nesmírně dojat existencí, funkcí toho druhého. Svůj pocit samoty naivně projektuje do svého partnera! - Oba ve dvojici tomuto vztahu velmi věří. Och, to je potom ta ideální láska... Tetelíme se strachy o sebe samotné! Šíleným činům, které z toho vzejdou, se lidstvo klaní, nazývá je hrdinstvím čiré lásky. Místo toho bychom je měli kvalifikovat pojmy z psychiatrie! ... Máte skutečně tohle odvahu chápat - jako něco čistého a vznešeného? Vždyť je to jen slabošské citové sebeukájení a ulevování si! Strach vydržet sám se sebou! Skrze druhého utvrzování se o sobě samém. Je to v podstatě něco nepřirozeného. Ano, už se, kolegyně, dostávám k tomu mému úvodu. - Je to pokus o zaplnění té prázdnoty, toho vakua, které v nás vzniklo při našem prvotním hříchu, totiž ve chvíli, kdy jsme se stali lidmi. Samozřejmě, že pompa a vznešenost, všechno to umělecké, co na tohle téma kdy parazitovalo, ještě posiluje celý ten humbuk. Jenže to je kolotoč na nic! Jako když se pes drží za oháňku! Při troše vůle a troše odvahy k sobě samému si tohle může spočítat každý!"

   Profesor Kraut udeřil dlaní do stolu a skončil. Zachmuřeně mlčel. Lydie Ivanovna hleděla do země a po tváři jí stékaly slzy. Jegor Trofimovič Kraut si toho všiml teprve po chvíli. Udiveně nadzvedl obočí...

   "Nebuďte smutná, Lydie Ivanovno ... ono se jenom zdá, že je to kruté. Ale přitom, přitom je to pravda." Profesor pokrčil rameny a roztržitě zamrkal.

   Lydie Ivanovna náhle vztáhla ruce ke stropu kabinetu, nechala je klesnout na svou tvář, slzy s líčidlem si rozmazávala po líčkách, lomila rukama a vzlykala.

   "Ach, drahý Jegore Trofimoviči, to přece není pravda, co jste tu říkal ... to jste vůbec nemohl myslet vážně. Člověk přece musí milovat, to mi nikdo nevymluví...! Člověk musí mít někoho rád!"

   Lydie Ivanovna si položila hlavu na stůl a otřásala se tichým pláčem. Profesor Kraut se k ní polekaně naklonil: "Promiňte, Lydie Ivanovno, chtěla jste znát můj názor..."

 

                        úryvek z povídky Zvláštní věc, 1983, kráceno

 

V mém životě se mnohé změnilo, ne však v pojímání lásky. Dostal jsem se ke kýženému oboru filmu, jako asistent na Barrandově a pak už coby adept scenáristiky na pražskou FAMU. Byla to léta neuvěřitelných erotických žní. S podivem a politováním sebe sama té doby vzpomínám, že nebylo mejdanu, nebylo pijatiky, nebylo setkání ryčného v hospodě či vinárně, abych jaksi přirozeně nechtěl stáhnout nějakou ženu, říkali jsme tomu - s prominutím - "sehnat pich"… Zdálo se nám to jaksi samozřejmé. Až na pár nonšukátorů (také termín té doby), uvažovali tak v našem okolí skoro všichni jedinci mužského pohlaví, alespoň se mi tak zdálo, a dokonce i některé ženy. Patřil jsem k přeborníkům, díky své drzosti a verbální ozbrojenosti, a napil-li jsem se alkoholu, dokázal jsem téměř neuvěřitelné věci. Kdybych jmenoval, znělo by to chloubou, takže pomlčím o kouscích té doby… Bylo nás na škole několik přeborníků a já patřil k těm nejzářnějším. Vonělo mi to. Pověst navíc získávala mi další skalpy. Kolem nás, či spíše kolem filmové školy, nalézal se jakýsi satelitní okruh příznivkyň a kumpánek, většinou šaramantních ženských elementů. Často bylo jen věcí technického rozhodnutí, kdo na sklonku večera odejde s kým, třeba když některý z adeptů úlovku usnul se sklenkou vklíněnou do obočí. Nebo byl zatlačen ve slovním souboji, ano, v tom jsem vynikal. Vnímali jsme jako prohru, kdyby z nějaké akce člověk odešel s prázdnou. Nastával sklonek komunismu, poslední jeho léta… Atmosféra byla ještě dusná a uzavřená, a přece voněla příslibem na každém kroku. Vše bylo událostí, a my jsme ty dny, šťastní studenti FAMU, doslova propíjeli a promilovávali, a nutili pedagogy k trpělivosti až dojemné, ach, cože my jsme to byli za strašné studenty… Nejdále to z nás pak dotáhla Martina Zbořilová, ta vyvdala deset oskarů Formanových a dvojčata mu za to povila. Další dva spolužáci - Viktor a jistý Mesiáš jménem Dvorský, ti jsou nezvěstní a hledaní mezinárodní policií. Osudy dalších z nás jsou proti tomu konvenční, balancující mezi tvorbou a hledáním, mezi úspěchem velkým či menším: Honza Hřebejk, Petr Jarchovský, Petr Zelenka, tenhle Igor, co buší do klávesnice…)

Byla to doba, kdy jsem už vedle divokých výbojů měl i "svou dívku", byla krásná a exotická, čerstvě po maturitě, ale vnímal jsem ji pouze na úrovni vlastnění. Fascinovalo mne, že mi patří to krásné tělo, že z našeho chození plyne pro ni jakýsi automatický zákaz milovat se s ostatními muži, a vůbec jsem nechápal, nebo snad jen ve výjimečných okamžicích, že bych i já byl věrností vůči ní povinován. Stále jsem nabíral žen, co jsem mohl, a před svou milou řídil se pravidlem - lhát, zatloukat, skrývat, mlžit … a ještě být žárlivý, když pouhý jen náznak téhož se u drahé polovičky objevil. - Hodně za to mohl alkohol. Byl přítomný u většiny mých eskapád. Byl jsem divoký divoch… O pár let starší než spolužáci, válcoval jsem je i život a byl králem. Přišel jsem po dvou letech o svůj vztah s exotickou poddajnou kráskou a vydal tiskem své Deníky, kde jsem se ze všeho vyznal, ano, už tenkrát ve veřejné zpovědi, v touze po vymanění se z toho koloběhu… Exotická milá mne navěky zatratila a zakotvila velmi blízko mne, velmi blízko - vždyť to já jsem je seznámil. Plakal jsem, volal o pomoc, naříkal nad tou nespravedlností, zahlcen vlnou resentimentu, toužil jsem po ní a nazýval to slovem LÁSKA… Ale tušil jsem, že se obelhávám. Muž, když dívku či ženu "jednou už měl", domnívá se, že mu patří navždy. To jsem si náhle uvědomil. A její odlišný názor a potřebu poznávat další muže pokládal jsem za sprostou zradu… - Pak mi došlo, že můj způsob života a můj vztah k ženám je vlastně svérázným druhem neurózy. V záchvatu vtipné sebekritičnosti nazval jsem své činění posledních let, jehož důsledkem bylo proběhnuvší stádo několika set různě čistokrevných žen … sebepotvrzováním šukem. Ano, muž, který si de facto nevěří, stále znovu hledá svou identitu ve schopnosti dobít a získat ženu. Od jistého množství se to stává prohlédnutelnou nemocí. Trapnou společenskou nedostatečností. Prostě - je to potvrzení šukem. V mém školním bezprostředním okolí vynikal podobným způsobem života hlavně Filip Renč. Měl jsem ho rád, vážil si ho pro jeho zvláštně čistou duši a v balení žen jakýsi romantismus, on se prý skutečně každé noci znovu zamilovával… - A dodnes mám Filipa rád pro jeho nezměněnou povahu a pro bezpříkladný filmařský talent, schopnost formy, kterou ovšem ne vždy naplňuje obsahem… Ale nepíšu o filmu, píšu o lásce.

Projelo to mnou jako velké poznání, jako blesk, když jsem pochopil: Vždyť jestli budu takhle pokračovat, skončím jako oslintaný obšourník, jako prostopášný padesátník, jako zestárlé dítě-svůdník s korytem vrásek ve tváři, jako ti "podnikatelé", co objíždějí v džípech tramvajové zastávky a nabízejí dívkám v minisukních, že je svezou! Do Kobylis. Do Vršovic! Do stanice Rozkoš! … Došlo mi, že nechci takový být. To už jsem byl po třicítce… Toužil jsem být lepším člověkem, i když svůdností žen pokaždé znovu přemožen… Četl jsem literaturu o východních filozofiích, hltal ty neuvěřitelné knihy o Buddhově učení, a byl fascinován, že zde se popisuje, co celý život cítím a bojím se vyjádřit, co je i námětem mé mladé tvorby, totiž že život je prodchnutý utrpením a absurditou, naplněný relativitou, že štěstí je prchavé a smysl, je-li jaký, spočívá jen ve ztišení mysli, v pokoře, a také v lásce, kráse a duchovním růstu. To jsem hledal. Propadl jsem opačnému extrému. Ne snad tím, že jsem pro dalších osm let zůstal totálním abstinentem. To bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí - paměť pijácká usnula a nyní už můžu pít alkohol málo a pro radost, už ne jako jeho oběť, hlupák vždy znovu intoxikovaný, oběť pokaždé knokautovaná…

To v přístupu k ženám snažil jsem se o extrém! Je třeba být na pozoru! Je třeba mít stále na paměti, jaké je to nebezpečí!, říkal jsem si a připomínat, co jsou ty hrozné ženy zač…

Inspirací mi byl citát z krásné knihy Buddhovo evangelium od Paula Carusa. Buddha před dvěma a půl tisíci lety striktně učil své mnichy…

 

 

Chování mnichů vůči ženám…

 

Bhikšuové přišli k Požehnanému a zeptali se ho: „Ó, Tathágato, náš Pane a Učiteli, jaké chování vůči ženám předepíšeš šramanům, kteří opustili svět?"

 

A Požehnaný řekl:

„Dávejte pozor, abyste nepohlíželi na ženu. Pokud zahlédnete ženu, chovejte se tak, jako byste ji neviděli a nehovořte s ní.

Pokud je žena stará, pokládejte ji za svou matku, pokud je mladá, tak za svou sestru, pokud je velmi mladá, tak za své dítě.

Šramana, který pohlíží na ženu jako na ženu, anebo se jí dotýká jako ženy, porušil svůj slib a není více učedníkem Šákjamuniovým.

Síla chlípnosti je u lidí veliká, proto je třeba se jí bát; vemte si proto s sebou luk opravdové vytrvalosti a ostré šípy moudrosti.

 

Chlípnost zatemňuje lidské srdce, když je zmateno ženskou krásou a mysl je omráčena.

O mnoho lepší je vypálit si obě oči do ruda rozpálenými vypalovacími želízky, než povzbuzovat v sobě smyslné myšlenky, anebo dívat se na ženskou postavu s chlípnými touhami.

Je lepší dostat se do tlamy rozzuřeného tygra, anebo pod ostrou sekeru kata, než přebývat se ženou a vzrušovat se chlípnými myšlenkami.

Světská žena se dychtivě snaží ukazovat svou postavu a tělo, ať už při chůzi, anebo když stojí, sedí, anebo spí. Dokonce i namalovaná na obraze touží upoutat pozornost půvaby svého těla a tak oloupit muže o jejich nezlomné srdce.

Jak tedy máte hlídat sebe samé?

Tak, že budete pokládat její slzy a její úsměvy za své nepřátele, její oblé tvary, její svislá ramena a její rozpuštěné vlasy za osidla určená ke zmocnění se mužského srdce.

Hovořím vám proto, držte své srdce na uzdě, nedopřejte mu nespoutanou svobodu."

 

      Kapitola XXXIV. z knihy Buddhovo evangelium od Paula Caruse

Samozřejmě, že mi to nešlo. Jak by také mohlo?

Byl jsem pořád hledající, neukotvená nádoba plná bolesti, já, přemoudřelý syn matkou vychovávaný, matkou hýčkaný, matkou obdivovaný… Potřeboval jsem ženský element. Jako bych na věky potřeboval ženskou náruč, jako kdyby provždy odsouzen z náruče do náruče probíhat, jako když tygr v manéži proskakuje hořícími kruhy. Ocital jsem se v zajímavých stavech viny, když jsem se "prasil", řečeno opět naším vzletným jazykem studentským, balil jsem ženy bez rozmyslu a i v nadcházejících vztazích byl svým dívkám nevěrný. A přesto jsem už věděl, že je to špatně.

Postupem času jsem začal chápat, že Buddhova řeč byla určena mnichům, ne člověku dneška. On nezavrhoval ženy. Postupně je také učinil svými žáky. Ale pro účely meditace a pro cestu k osvícení byla ženská krása a svůdnost mnichům raději zapovězena. Protože Buddha učil své žáky, že "toto není já". Že to, s čím se nejčastěji spojujeme a co nazýváme naším , je výplod naší mysli. Naší těkající mysli, jejích potřeb, vzpomínek, srovnávání, tužeb, očekávání, domnělých ublížení… Že pravé Já je za tímto . Mysl je třeba utišit meditací. Pak se objevuje pravé, čisté a čiré univerzální Já, znovu v kosmu sídlící… Buddhismus není dogmatický. Není to náboženství, je to technologie na postupnou práci s myslí, která vede k vyvanutí chtění, k Osvobození… Buddha sám říkal: Nevěř ničemu, ani tomu, co říkám já. Věř jen tomu, co si sám ověříš… Buddhismus je nejpřímější cesta k poznání. Není pro každého, ale je to nádherný dar lidstvu, je to učení, které mne poprvé dalo prožitek skutečnější lásky. Pochopil jsem, co je soucit s živými bytostmi, co je rozšíření srdce, aby modlitba přála mír, klid a lásku všem živým bytostem na zemi, pod zemí, ve vzduchu i ve vesmíru… Mé srdce se rozepnulo. Buddha řekl, že lék je v meditaci. Bylo tedy zřejmé, co udělám, při hledání lásky - a pro ztišení svého utrpení… Našel jsem buddhistického učitele v Čechách, mnicha Ashina Ottamu, a absolvoval několik kursů… Byla to technika vipassány, tradiční meditace jižního buddhismu, hodina v sedě, hodina v chůzi, pozoruj svůj dech, pozoruj vznikání a zanikání svých myšlenek, a nic víc, stále se vracej do přítomnosti, výdech a nádech, šestnáct hodin v kuse, po deset dnů… Nelze ani vyjádřit, jakými muky prochází mysl, jakým očistcem … a jaké sebezapření je nutné vynaložit. Ale jaký profit se dostavuje! Je to skutečné poznání sebe. Očištění se! A snad i úcta k sobě, že jsem to dokázal, že jsem neprchl, že jsem tímhle dobrovolně prošel.

Začínal jsem chápat, že láska je něco praktického a skutečného. Že je to jiná hodnota, než ulupování sexuálních banánů ze všech větví v údolí…

Mnohdy jsem plakal a prosil o čistotu, o sílu. Měl jsem vztah s další dívkou. Štíhlonohá žínka, která o vílách a skřítcích mnohé tušila, ač nepřiznaně. Miloval jsem ji a choval se mnohem lépe, než k těm předešlým. A přece jsem ji zase zklamal. Už ne tak drasticky, a přece jsem couvl, zase po dvou letech. Nebyl jsem ještě zralý, ač v Kristových létech, tuhle dívku si ponechat… Tehdy začala moje éra asijských cest, ze kterých jsem si přinesl poznání o rozmanitosti světa, o neuvěřitelné škále projevů života, o skromnosti a ohromující pokoře lidí tam, a taky poznání, že nic není takové, jakým se to jeví, což je mimochodem jedna ze základních pravd Východu… Poněkud nespravedlivě zavrhoval jsem i nadále křesťanství. Považoval je za mrtvou větev vývoje. Neměl jsem klíč k Ježíšovi, k Panně Marii, k učení Lásky těchto úžasných a opatrujících nás entit Dobra, klaním se vám a miluji vás, já hloupý syn Igor, omluvený snad jen touhou, s níž neustávám ve svém hledání... - Tehdy jsem tyto síly ještě neznal. Neuměl jsem si najít cestu k tomu, co je ZDE a KOLEM NÁS nejblíž, nevěřil jsem v to. Ale to bych předbíhal ve svém vyprávění o lásce, které JE o lásce, přestože z nutných důvodů i o mnohém jiném…

V Indii setkal jsem se s tibetským dalajlamou a přivezl tříhodinový film. Cesta do Indie. Udělal mnoha divákům radost. Vím to. Přivezl jsem si z Indie lásku a úctu a vtělil ji do toho filmu. Nějakým zvláštním kouzlem se to povedlo, snad skrze upřímnost výpovědi, a tenhle zvláštní film dojal a otevřel mnohá lidská srdce. Umazal jsem část svých vin, řekl jsem si… Umenšil jsem díl své karmy, umazal kus provinění, za své chování z dob NECHÁPÁNÍ LÁSKY. Ale pořád jsem ještě stál na hliněných nohou. - Jedno jsem však pochopil. A bylo to pro mne tak důležité, že jsem měl potřebu vytesat to zlatým písmem navěky do skály. A když ne do skály, tak do uměleckého díla. Ta pravda zní: Skutečná láska začíná tam, kde končí láska sobecká. … Ano. Láska začíná tam, kde končí myšlení na sebe a začíná otevřený a průchodný zájem o krásu a vývoj jiných bytostí. Zalykalo se mi srdce, když jsem to pochopil.

Měl jsem intenzivní potřebu vtělit to do nějakého filmu. Vymyslel jsem si postavu stárnoucího senilního Amora na nebesích, který si už chce konečně odpočinout. Touží jít do důchodu! A tak vypráví lidem čtyři příběhy o lásce, odstrašující, aby si už dali konečně pokoj… Ty prvé tři příběhy jsou drastické. Vycházel jsem ze své knihy povídek, byl v tom horor, absurdita i jemná tragika. Až poslední příběh je o naději, o tom, že skutečná láska začíná tam, kde končí láska sobecká. Nějaký anglický muž na maloměstě, ke všemu zubař, tajně medituje a čeká na Silvestr 2000. Věří, že na přelomu tisíciletí se za jeho zásluhy dostaví nefalšované Osvícení… Ale nestane se nic. S pláčem klopýtá z tajné svatyně za městem, ze své kamenné mohyly, až se dobelhá oslavujícím městečkem zpět ke své rodině…

A tady končí Osvícení pana Gallanghera, i celý film…

 

 

OBRAZ 125.

Dům Gallangherových, hala

ateliér - noc

 

 

Pan Gallangher odemkne dveře domu a vstoupí do haly.

Zajatá manželka Klementýna a dcery ho vyděšeně obklopí.

 

Klementýna:

Co se ti  stalo, miláčku?

 

Hlas Klementýny překypuje starostlivostí a láskou.

Pan Gallangher je zničený a ušmudlaný, kterak se v horách válel po zemi.

Ale pokouší se nedat na sobě nic znát.

 

Gallangher:

Já… Promiň, Klementýno, že jsem vás tady zamknul...

Měl jsem … o vás strach.

 

 

Když hovoří ke své ženě a ke svým  dcerám, nedokáže se na
ně pan Gallangher podívat. Ví, že by se opět rozplakal.

Tvář mu pocukává - ale pan Gallangher nechce, aby ho ženy viděly slzet.

Mladší  z dcer  na otce šibalsky zamrká.

 

Mladší dcera:

My jsme o tebe také měly strach. Zdálo se mi,  žes byl v nějaké mohyle,

já nevím co to bylo ... a jak se ve městě střílelo, ta mohyla

se zbortila a tebe to zasypalo...

 

 

Klementýna:

Ale Aubrey…

 

Matka dceru okřikne.  Ale i v jejím hlase je stopa šibalství...

 

Klementýna:

Zeptej se tatínka, jestli nechce trochu čaje.
Vždyť je celý promrzlý...

 

 

Pan Gallangher na dceru užasle hledí...

 

Gallangher:

Ale já ... já jsem BYL v mohyle!

 

Mladší dcera:

Chceš trochu čaje?

 

Klementýna se k manželovi obrátí a starostlivě ho pohladí po hřbetu ruky.

 

Klementýna:

Hlavně že jsi v pořádku.

 

Pan Gallangher vypadá, jako kdyby se měl každým okamžikem
zhroutit. - Ne, není v pořádku!

 

Gallangher:

Já ... já jsem byl v mohyle…!

 

Začne křičet...

 

Gallangher:

Slyšíte, já jsem BYL v mohyle!

 

Mladší z dcer nalije otci šálek čaje a starší

si stoupne na špičky a položí mu ruce kolem ramen.

Klementýna poodejde k oknu a zůstane stát zády k manželovi. Hledí ven.

 

Gallangher:

Já jsem tam meditoval…!

 

Pan Gallangher zběsile vykřikuje a slzy se mu koulejí po tváři.

 

Gallangher:

Já jsem tam očekával  příchod nového věku!
Já se tam schoval, abych byl  sám, já jsem čekal,

že se něco stane, změní se mnou ... ale  nestalo se nic!

 

Pan Gallangher vzlyká.

 

Gallangher:
Už nečekám, už nečekám ... a nechci vůbec nic...

 

 

Klementýna oknem hledí do ulice, kterou se valí davy veselících se lidí

- do středu města, ozářeného nekončícím gejzírem světlic, petard, rachejtlí a dělbuchů.

 

Klementýna:

Ale my to přece víme, miláčku...

 

Pootočí se na manžela s láskyplně posmutnělým pohledem.

V jejích očích jako by plály odrazy všech světel ve městě.

 

Klementýna:
Už tři roky víme, co děláš. … Když jsi nechtěl, abychom to věděly,
tak jsme to … jako … nevěděly. Bylo velmi milé, jak sis myslel,

že jsme slepé, že nevidíme to tvé kimono v prádle, tvé útěky
z domu, tvé výmluvy, ty haldy kní

 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one